Jak jsem si vzala studijní volno

Podívali jsme se k vodopádům zapsaným v UNESCO, vykouleli jsme se na střechu šíleně vysoké budovy ve starém měděném dolu. Strach jsme měli všichni. Vykoupali se v sirných lázních a prošli si dvě české vesnice Gernik a Rovensko.
Zažili jsme spolu moře smíchu, osahali si vzájemně své světy, snažili se ze sebe vymačkat nejvíc, aby měl někdo vedle hezký den a nevšední zážitek, a stali se z nás odborníci na nejideálnější místa, kde by se našim vozíčkářům dobře čůralo. Obohaceni jsme všichni, hodně a trvale.
Lidé se mě na sabatikl často ptali. Třeba jestli už mám alespoň doktorát. Jiný mě litoval, že jsem musela studovat, že to asi bylo hodně náročné. Někdo se mě ptal, proč jsem neodjela do zahraničí, někam na univerzitu. A jiný mi řekl, že mu to přijde jako správná náhrada za práci přes čas. Nebo taky, že bych mohla být pryč klidně i déle, že to vlastně rychle uteklo (nad tím se ještě zamyslím). Zároveň jsem cítila, že mi to lidi kolem hodně přejí, někteří i závidí (v dobrém). Taky jsem si uvědomila, že je to jiné, když si vezme sabatikl farář, který je na sboru sám, nebo farář, který pracuje ve dvojici. Ten druhý zůstane a lidi možná nečekají změnu, protože jim farář nechybí, pořád tu přece jeden je. A pak toho na něho může být opravdu hodně. To byl i jeden z důvodů, proč jsem se studijním volnem otálela.