Jak jsem zemřel (1. díl)

Znáte to. Vždycky, když si myslíte, že je život báječný a vše jde správným směrem, někdo se rozběhne a vší silou vás kopne do nejchoulostivějších míst. Život mi rozdal karty a já se s nimi snažil hrát svou partii, jak jsem nejlépe dovedl. Budoval jsem sobě a své rodině život, kde budeme v bezpečí. Budeme žít v zájemné harmonii. S úctou jednoho k druhému. Vše se zdálo skvělé. Těžké chvíle jsme přečkávali a jeden druhého drželi a mohli se o sebe navzájem opřít. Naše vztahy byly vzájemně pečující a respektující. Psal jsem práce o tom, jak se i s poměrně těžkým postižením dá žít plnohodnotný život. Přednášel jsem o tom na školách. Bojoval za právo, abychom jako lidé s postižením mohli mít rovné příležitosti a přístup k asistenci, kterou k životu nevyhnutelně potřebujeme. Abychom naše rodinné vztahy neničili vzájemnou, občas až toxickou závislostí.

A pak jsem zemřel…

Ale začněme od začátku. Tento blog vzniká v těžkém životním období. Cílem je ukázat váženému čtenáři, jak člověk, který si bez pomoci druhé osoby nedojde ani na záchod, dospěl do fáze, že žil relativně běžný život. Nečekejte od těchto řádek žádné inspirační porno. Nechci tím demonstrovat, jak jsem úžasný a hrdinný. Naopak jsem celkem srab, který má rád své jistoty. Mám o sobě neustálé pochybnosti. Jsem založením skeptik. Vždy očekávám to nejhorší. Podrobují své postoje a rozhodnutí neustálé vnitřní i vnější kritice. Snažím se být prospěšný společnosti, protože si uvědomuji, že žiju díky společenské spravedlnosti a sounáležitosti. V divoké přírodě bych jako mládě neměl žádnou šanci na přežití. Chci tímto blogem na životních zkušenostech mých a mých blízkých ukázat, že to jde. Chci ukázat pečujícím, že je někdy dobré svého bližního prostě nechat žít. Chci ukázat lidem, kteří mají pocit, že kvůli svému postižení nemají vyšší životní ambice, mohou žít po svém.

Je to těžké. Mnohokrát si nabijete hubu. Bude to bolet. A nebudete mít nikdy jistotu, že to dopadne dobře. Možná zemřete jako já. Kdybych nepodstoupil svou cestu, byl bych mrtvý už dávno. Smrt nemusí být jen fyzická. Můžete se i znovu narodit. Budete jiný, ale budete to vy. V konečném důsledku je to vždy jen a jen o vás.

Budu zde vycházet ze svých vzpomínek a zážitků, tak jak si je pamatují. Ale víte, jak je to s tou lidskou pamětí. A kór po čtyřicítce. Na mnoho věcí jsem se ptal svých blízkých. Mnoho věcí si pamatuji úplně blbě.

I kdyby tyto řádky měli pomoct jednomu člověku, budou stát za to. Zkuste je číst s otevřenou myslí a nebojte se mě kritizovat a zpochybňovat. Vždyť co já vím o životě?

Teď jsem zemřel. Dostal do ruky úplně nové karty. Ale začneme tím, jak jsem se narodil…

Věnováno památce mého otce.