Témata: Zdraví | Volný čas | Sport | Organizace |
Společně totiž vytvořily projekt „Taky jóga“, který jógovou praxi zpřístupňuje lidem s nejrůznějším stupněm fyzického omezení. Sylvi při tom navazuje na desetiletou praxi fyzioterapeutky v pražském Centru Paraple a Lucie čerpá ze svých zkušeností s lidmi se širokým spektrem chronických onemocnění.
Právě na jejich lekce Taky jógy jsem začala loni na podzim chodit. A když jsem si každou středu ráno v běžném jógovém studiu v centru Prahy klekala na jógamatku, začaly se dít věci. Třebaže jsme dělali úplně jednoduché prostocviky (které se dají pohodlně zvládnout i na vozíku), můj dech se prohloubil, pohyby mírně změkly, tělo jako by trochu víc ožilo a mysl se zklidnila. Najednou jsem spokojeně klečela na podložce jenom sama se sebou a s dobrým pocitem, že se věnuju svému tělu.
Tehdy mi to začalo postupně docházet. Jóga není o cvičení jógy. “Není cestou směrem k ničemu – ať už je to pružnost, síla, výdrž, symetrie, osvícení nebo jakékoli jiné (…) vyjádření touhy po dokonalosti. Jóga je cestou dovnitř a uvnitř. K tomu, co už je. K tomu, kým už jsme,” jak píše uznávaný jógový učitel Godfrey Devereux, jehož Lucie se Sylvi rády citují. (Úryvek najdete na prvních stránkách jejich nové knihy Taky jóga.)
Takové pojetí práce s tělem jsem do té doby z žádného cvičení neznala. Vojtova metoda i ostatní fyzioterapeutické techniky se vždycky celkem racionálně zaměřovaly na rozličné patologie, kterými moje tělesná soustava od mala překypuje, a snažily se je napravit nebo alespoň zmírnit. Jóga mě naopak vyzývala k prostému přijetí současného stavu.
Nešlo mi to hned: Přestat se na jógamatce urputně snažit. Nechtít přemoct své tělo, aby provádělo každý cvik lépe – narovnaněji, plynuleji, koordinovaněji. Trvalo několik lekcí, než jsem pochopila, že se mám prostě jenom soustředit na svůj dech a užít si každý pohyb, jak umím.
Ne proto, že by na dobře míněné snaze o zlepšení, která je podstatou standardní fyzioterapie, bylo něco špatně (chraň Bůh!). Ale proto, že mě tenhle nově objevený přístup učil být laskavější k vlastnímu tělu. Učil mě ho cítit a respektovat.
Sylvi s Lucií si blahodárné účinky jógy samozřejmě nesyslí pouze pro hrstku Pražáků a Pražaček, které mají možnost se dostavit na jejich středeční lekce. Vedle koupi již zmíněné knihy, v níž (kromě jiného) najdete obrazové návody na upravené jógové sestavy, si lze odkudkoli a zdarma pustit z Vimea Taky jógy videozáznamy dosavadních lekcí, případně se na ně po registraci od druhé zářijové středy připojovat online.
Stačí se rozhodnout, zda budete cvičit na vozíku či v jiné poloze, vybavit se pár polštáři a jednou dekou (popřípadě si opatřit podložku na zem) a udělat si kolem sebe dostatek prostoru. A taky to chce nějaký ten čas. Ovšem pak už to jde skoro samo.
Autorka: Jitka Rudolfová Editor: Jiří Hovorka
Více článků:
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Když nemoc nebo okolnosti ukazují, že se život chýlí ke konci, vstupujeme do jedinečné části cesty. Neexistuje správný způsob, jak ji prožít. Každý člověk je jedinečný a stejně jedinečné jsou i jeho emoce, potřeby a tempo.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Slyšeli jste už někdy pojem sendvičová generace? Pokud ano, možná si pod ním představujete následující typickou situaci: rodič starající se o malé, třeba školkové dítko, a zároveň o svého staršího rodiče, kterému rychle ubývají síly. Takový obraz je ale jen malým výsekem toho, kdo všechno se může v pomyslném sendviči ocitnout.
Fyzioterapie je můj denní chléb už nějaký ten pátek. A čím víc pátků mám za sebou, tím větší roli přikládám vztahu mezi terapeutem a pacientem, vzájemné důvěře a motivaci. Já bych teď ráda napsala pár vět právě o motivaci, ale ona stejně úzce souvisí i se vzájemným vztahem a důvěrou.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.