Témata: Zdraví | Rodina | Organizace
Mnoho lidí zažívá šok, strach, smutek i vztek. Je normální, že se svět v tu chvíli zdá jiný – nejistý, neovladatelný, křehký. Přestože emocionální reakce nelze přeskočit, existují způsoby, jak o sebe pečovat, neztratit kontakt s tím, co má smysl, a znovu najít půdu pod nohama.
Je v pořádku plakat, mít strach z budoucnosti, cítit se zranitelně nebo být naštvaný. Nepotlačujte své emoce – dejte jim bezpečný prostor. Pomáhá mluvit s někým, kdo vás nesoudí – blízký člověk, terapeut nebo i anonymní linka důvěry. Mnozí lidé se obávají, že mluvením o bolesti ji zhorší, ale ve skutečnosti často přináší úlevu.
Důležitým krokem k vnitřní stabilitě je také informovanost.
Získávejte informace o nemoci postupně a z ověřených zdrojů – od odborníků, pacientských organizací, podpůrných skupin. Mějte ale soucit sami se sebou – nepotřebujete vědět všechno hned. Dovolte si čerpat informace po dávkách, tak, aby vás to nezahltilo.
V době nejistoty je důležité najít věci, které můžete ovlivnit. Možná nemůžete změnit diagnózu, ale můžete ovlivnit, jak se k ní postavíte. Rozhodnout se, s kým chcete trávit čas, jak o sebe budete pečovat, nebo čemu dáte prostor ve svém dnu. I malá rozhodnutí přinášejí pocit kontroly. V chaosu může být velkou oporou i běžná rutina – vstát, nasnídat se, jít na procházku, napsat zprávu příteli.
Udržujte denní režim – i když se vám nechce. Pište si deník, i kdyby jen pár vět denně. Nastavte si malý, dosažitelný cíl – například přečíst si článek, zalít květiny, vyjít ven. A pokud úzkost nebo smutek přetrvávají, nebo se prohlubují, neváhejte vyhledat psychologickou pomoc. Nejde o slabost – jde o zralou péči o sebe.
V nejistotě je snadné zapomenout na to, co dává životu smysl. Zkuste si připomenout své hodnoty, to, co vás vždy drželo. Možná je to vztah s partnerem, láska ke zvířatům, víra, příroda, tvoření, humor. Možná vás naplňuje pocit, že jste někomu nablízku – nebo že můžete být oporou. Někdy stačí málo – šálek čaje, teplá deka, oblíbená písnička.
A nakonec – nezůstávejte v tom sami. Požádat o pomoc je odvaha, ne slabost. Je to znak důvěry. Obraťte se na blízké, na podpůrné skupiny, odborníky nebo i neformální komunitu. Přijetí pomoci neznamená, že něco nezvládáte – znamená to, že si uvědomujete hodnotu vlastní síly, a že ji nechcete vyčerpat do poslední kapky.
Zpráva o vážné nemoci změní život. Ale neznamená konec života, který má smysl. Možná bude jiný – pomalejší, hlubší, opravdovější. Někdy právě krize otevře prostor pro to, co jsme dřív přehlíželi: blízkost, přítomnost, ticho, vztah, odvahu.
Autor: Norbert Michel
Více článků:
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Když nemoc nebo okolnosti ukazují, že se život chýlí ke konci, vstupujeme do jedinečné části cesty. Neexistuje správný způsob, jak ji prožít. Každý člověk je jedinečný a stejně jedinečné jsou i jeho emoce, potřeby a tempo.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Slyšeli jste už někdy pojem sendvičová generace? Pokud ano, možná si pod ním představujete následující typickou situaci: rodič starající se o malé, třeba školkové dítko, a zároveň o svého staršího rodiče, kterému rychle ubývají síly. Takový obraz je ale jen malým výsekem toho, kdo všechno se může v pomyslném sendviči ocitnout.
Fyzioterapie je můj denní chléb už nějaký ten pátek. A čím víc pátků mám za sebou, tím větší roli přikládám vztahu mezi terapeutem a pacientem, vzájemné důvěře a motivaci. Já bych teď ráda napsala pár vět právě o motivaci, ale ona stejně úzce souvisí i se vzájemným vztahem a důvěrou.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.