Fyzioterapie je můj denní chléb už nějaký ten pátek. A čím víc pátků mám za sebou, tím větší roli přikládám vztahu mezi terapeutem a pacientem, vzájemné důvěře a motivaci. Já bych teď ráda napsala pár vět právě o motivaci, ale ona stejně úzce souvisí i se vzájemným vztahem a důvěrou.
Možná máte o józe tytéž matné představy, jaké jsem mívala já: Ladné pohyby, vesmírná pružnost, hluboké rozjímání v lotosovém sedu, balancování na jedné noze s druhou nožkou za uchem – prostě pohybová aktivita, co je pro mou spastickou kvadruparézu vhodná zhruba stejně jako klasický balet nebo skoky na lyžích. Jenže Sylvie Dundáčková s Lucií Königovou mi ukázaly, jak hluboce jsem se mýlila.
Letošním rokem budeme navazovat na tomto blogu sérií článků pro lidi, kterým se k aktivnímu životu hodí pomoc. Spolek RadoVan, který tento blog nakopnul si vytyčil poslání „Tvoříme svět, ve kterém lidé mohou prožívat handicap svobodně a radostně.“ Tak bychom byli rádi, aby se to i skrze tento blog mohli dozvědět!
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Co znamená jet k moři, jsem si dokázala představit. Dokonce s tím mám i nějakou osobní zkušenost. Stačí však změnit předložku a najednou mluvíte o úplně rozdílné věci. Jet „na moře“ je totiž docela jiná káva.
Řády naší církve (Českobratrské evangelické) umožňují kazatelům čerpat krátkodobé studijní volno – čtrnáct dnů každý rok. A také dlouhodobé studijní volno, tzv. sabatikl – tři měsíce za každých pět odpracovaných let. Ano, máme se skvěle.
(článek je napsán dobrovolnicí Ivou, která se zúčastnila výpravy s vozmeny do Banátu v Rumunsku)