Témata: Sport | Organizace | Zdraví
Pro mě je poměrně snadné namotivovat se, když se pod mýma rukama člověk rozhýbá, když mizí bolesti a kulhající z ordinace po pár terapiích vesele odskotačí. Jenže v případě neurodegenerativního onemocnění mi nikdo uzdravený z ordinace vesele neodskotačí, spíš po čase vezme do rukou berle nebo možná usedne na vozík. A co teprve motivace samotného pacienta?
Jasně, fyzioterapie vám může zvýšit kvalitu života v mnoha ohledech, můžete se lépe hýbat, můžete snáz dýchat, přispěje k větší samostatnosti a ideálně i k dobré náladě, ale ono se to neděje setrvale, a v případě neurodegenerativního onemocnění to platí obzvláště. Obvykle nemáme jasnou křivku směrem nahoru a někdy ta zlepšení a tím spíš „nezhoršení”, nemusí být na první pohled vůbec patrná.
Jak tedy dosáhnout toho, aby se spolu potkával nadšený, motivovaný fyzioterapeut a odhodlaný a stejně motivovaný pacient s neurodegenerativním onemocněním? Je to podle mě právě o tom vzájemném vztahu a k tomu o smysluplných, reálných a dostatečně konkrétních cílech.
Rozhýbávat ruku a zlepšovat její svalovou sílu proto, abych se dívala do zdi s rozhýbanou a posílenou rukou prostě moc motivační není. Já bych třeba chtěla rozhýbávat ruku proto, abych se mohla rýpat ve svém novém vyvýšeném záhonu, který by mi byl na míru uzpůsobený. Což by mě motivovalo značně, ale pro někoho to může být dosti usedlé. Takoví můžou rozhýbávat ruku třeba proto, aby si mohli zkusit freediving nebo se vydat na cestu po Asii na čtyřkolce. Což zas pro někoho může být dost šílené a chtěl by si jen se svými dětmi zahrát “člověče nezlob se” nebo uvařit oběd. A i když jako fyzioterapeutka bych ráda podporovala zdravý životní styl, zacílení fyzioterapie na udržení pivka a cigaretky může mít také značný motivační efekt. Každopádně je nutné, aby cíle byly stanoveny ve vzájemné shodě a vycházely především z potřeb pacienta. Já rozhodně nikomu nenutím zahrádku, potápění, člověče ani cigáro. Jde o to, hledat spolu s pacientem, co mu dává smysl a dělá radost a jak k tomu lze přispět z fyzioterapeutického hlediska. V zařízeních a organizacích, kde funguje multidisciplinární tým už tyhle potřeby můžou být zřejmé od začátku fyzioterapeutického setkávání, ale i tam je dobré vyjasnit si, kolik času a sil může a chce člověk svojí fyzioterapii věnovat.
Určitě není snadné (ale o to je to důležitější) dopracovat se k takovému cíli, který bude zároveň realistický s ohledem na postupující onemocnění, ale nebude příliš „připosraný”. Protože když se člověk v téhle problematice pohybuje delší dobu, je mu jasné, že zvládnout se dá občas i původně nepředstavitelné, mnohdy zcela nečekanými způsoby.
V ideálním případě k oněm kýženým cílům postupně spějeme. A za mě je pak velmi důležité společně si ony cíle také prožít. Nemusíme se jít hned spolu potápět nebo vyrazit na pivo, ale i povyprávět si o tom a podívat se na fotky může být hodně důležité a motivační pro další společnou práci.
Tohle je můj pohled na věc a možná máte úplně jiné zkušenosti. Jasně, může to vypadat trošku utopicky, obzvlášť v situaci, kdy má člověk třeba problém najít jakéhokoliv fyzioterapeuta. Představa, že narazíte zrovna na fyzioterapeuta, který s Vámi bude trénovat na freediving nebo na posedávání v hospodě s cigaretkou a pak se spolu dojmete u fotek, se může jevit dost mimo. Ale určitě to nejeden fyzioterapeut vidí podobně jako já. A pokud to vidíte podobně i vy a jste zrovna tím, kdo fyzioterapii potřebuje, nebojte se hledat.
Autor: Barbora Frantová
Více článků:
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Když nemoc nebo okolnosti ukazují, že se život chýlí ke konci, vstupujeme do jedinečné části cesty. Neexistuje správný způsob, jak ji prožít. Každý člověk je jedinečný a stejně jedinečné jsou i jeho emoce, potřeby a tempo.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Slyšeli jste už někdy pojem sendvičová generace? Pokud ano, možná si pod ním představujete následující typickou situaci: rodič starající se o malé, třeba školkové dítko, a zároveň o svého staršího rodiče, kterému rychle ubývají síly. Takový obraz je ale jen malým výsekem toho, kdo všechno se může v pomyslném sendviči ocitnout.
Fyzioterapie je můj denní chléb už nějaký ten pátek. A čím víc pátků mám za sebou, tím větší roli přikládám vztahu mezi terapeutem a pacientem, vzájemné důvěře a motivaci. Já bych teď ráda napsala pár vět právě o motivaci, ale ona stejně úzce souvisí i se vzájemným vztahem a důvěrou.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.