Témata: Cestování | Kultura | Organizace | Sport | Volný čas | Zdraví | Dobrovolnictví
Kola se týkají spousty lidí. Někdo je na vozíku a tak je používá k dopravě, někdo má pro svůj handicap těžší pozici v kolektivu, a tak je „z kola ven“. Já s tím názvem přišel, když jsem si vzpomněl, jak jsme na Aleše zapomněli na víkendovce a čekal na nás před hospodou, ve který jsme už pili pivo.
Celkově, ale není hlavní myšlenkou Pátýho kola mluvit pouze o jednorázové situaci jednotlivce, ale o celku – společnosti, kde všichni můžou žít, ale ne všichni si užívat. Nebo by mohli, ale nevědí o tom? V RadoVanu, který vznikl za účelem pořádání dobrodružných výprav pro lidi s handicapem se často ukazuje, že někdy je těžké takové příležitosti najít.
Jak být svobodný, když jsem ještě loni chodil? Jak se těšit na večerní koncert, když nevím, jestli mě nechytí epizoda?
Myslím, že to jsou jednoduché otázky s jednoduchými odpověďmi. To říkám s vědomím, že je těžké si srovnat hlavu tak, aby to člověk i se závažným onemocněním dokázal nacítit. Někam se těšit a pak se tam nedostat je vždycky otrava a pohledy lidí na vozíčkáře také nemusí být lahůdka. Je ovšem jenom na každém jednotlivci svoji svobodu a radost v životě objevit. Dívat se tam, kde by mohla být.
Je to trochu jako hra na schovávanou. Když se půjdete podívat někam, kde byla předtím, spíš ji nenajdete.
Možností jak se „dostat ven“ je více. O prospěšnosti procházky se u nás ve spolku nepochybuje, ale jaké jsou alternativy? Například moje babička necestuje tolik jako děda. Chodí skoro „jen“ na zahradu a o všechno se zajímá. Sleduje cestopisy, vyptává se vnoučat, jak se mají ve světě. Dokonce se překonala a pořídila si „stírací“ telefon (smartphone) a nainstalovala WhatsApp pro rychlejší zprávy ode všech.
Druhá babička, když skončila na vozíku, se za něj styděla. Vylákal jsem ji na nanuk a cigáro u lesoparku. Postupně jsme pak vyráželi dál a dál. Nakonec vyrazila třeba i do divadla!
Snad srovnání s babičkama nikoho moc nepopudí. Mým záměrem bylo hlavně ukázat, že i starý pes se může naučit novým kouskům. A že se to nemusí učit naráz, ani všechno. Jen to, co se komu líbí, aby v tom životě našel nějakou radost a mohl strávit co nejhezčí chvíle zvládne.
Pokud se tě týká hledání svobody a radosti a chtěl*a by ses podělit nebo poradit, kontaktuj nás!
Pokud se Tě zatím netýká, můžeš listovat na tomhle blogu a zjistit, jestli by to šlo. Jaký to může bejt pro někoho v podobný situaci.
Autor: Jiří Hovorka
Více článků:
Slyšeli jste už někdy pojem sendvičová generace? Pokud ano, možná si pod ním představujete následující typickou situaci: rodič starající se o malé, třeba školkové dítko, a zároveň o svého staršího rodiče, kterému rychle ubývají síly. Takový obraz je ale jen malým výsekem toho, kdo všechno se může v pomyslném sendviči ocitnout.
Fyzioterapie je můj denní chléb už nějaký ten pátek. A čím víc pátků mám za sebou, tím větší roli přikládám vztahu mezi terapeutem a pacientem, vzájemné důvěře a motivaci. Já bych teď ráda napsala pár vět právě o motivaci, ale ona stejně úzce souvisí i se vzájemným vztahem a důvěrou.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Jak se vyrovnat s nově vzniklou obtížnou situací? Co dělat, když se dozvíte o vážné nemoci? Zpráva o vážném onemocnění – zvlášť takovém, které ovlivní váš život dlouhodobě, jako jsou neurodegenerativní choroby – může být otřesem.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Možná máte o józe tytéž matné představy, jaké jsem mívala já: Ladné pohyby, vesmírná pružnost, hluboké rozjímání v lotosovém sedu, balancování na jedné noze s druhou nožkou za uchem – prostě pohybová aktivita, co je pro mou spastickou kvadruparézu vhodná zhruba stejně jako klasický balet nebo skoky na lyžích. Jenže Sylvie Dundáčková s Lucií Königovou mi ukázaly, jak hluboce jsem se mýlila.