Témata: Volný čas | Dobrovolnictví
Na první pohled mě asi jako většinu lidí, kteří na takovém setkání nikdy nebyli, napadlo, že to bude jiné. Začaly se mi v hlavě rojit myšlenky: je moje oblíbená kavárna bezbariérová?; jak to bude s místem – mají tam dostatek prostoru okolo malých stolků?; jak se mám chovat, abych nepůsobila příliš starostlivá a situace nebyla trapná? Poté mi došlo, že se příliš soustředím na “problémy”, které nejsou pro takové setkání podstatné. Proč bych měla vnímat kafe s někým na vozíku jinak než jakékoliv jiné setkání? Na kávu lidé chodí z důvodu, protože si chtějí povídat, sdílet zážitky a zasmát se.
Představuji si, jak bychom tam seděli, já nejistá, jestli dělám všechno správně, aby situace byla co nejvíce přirozená. Postupem času by tato nejistota opadla, já bych si uvědomila, že přede mnou sedí jen další normální člověk s vlastním životním příběhem, zájmy a smyslem pro humor. Pravděpodobně bychom si povídali o tom, jaké to je z jeho strany být v každodenním životě na vozíku a o věcech, které si běžně neuvědomuji.
Především to, že je zbytečné vytvářet si předsudky a obavy tam, kde nejsou třeba. Nejde o to, zda ten druhý sedí na židli nebo na vozíku, ale o to, jaký je jako člověk. Myslím si, že by mi takové setkání více otevřelo oči v každodenním shonu a naučilo mě být více vnímavá k tomu, co lidé potřebují. A to nejen ti na vozíku, ale všichni kolem mě.
Poznámka redakce: Z našeho zkušenějšího pohledu víme, že by Lucie pravděpodobně nejvíc narazila na problém najít dostatečně bezbariérovou kavárnu. Zároveň je důležité poznamenat, že hlavní je vyrazit.
Autor: Lucie, toho času stážistka v RadoVanu
Více článků:
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Slyšeli jste už někdy pojem sendvičová generace? Pokud ano, možná si pod ním představujete následující typickou situaci: rodič starající se o malé, třeba školkové dítko, a zároveň o svého staršího rodiče, kterému rychle ubývají síly. Takový obraz je ale jen malým výsekem toho, kdo všechno se může v pomyslném sendviči ocitnout.
Fyzioterapie je můj denní chléb už nějaký ten pátek. A čím víc pátků mám za sebou, tím větší roli přikládám vztahu mezi terapeutem a pacientem, vzájemné důvěře a motivaci. Já bych teď ráda napsala pár vět právě o motivaci, ale ona stejně úzce souvisí i se vzájemným vztahem a důvěrou.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Jak se vyrovnat s nově vzniklou obtížnou situací? Co dělat, když se dozvíte o vážné nemoci? Zpráva o vážném onemocnění – zvlášť takovém, které ovlivní váš život dlouhodobě, jako jsou neurodegenerativní choroby – může být otřesem.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.