Jak jsem se poprvé narodil (2. díl)

Představuji si to asi takto: Bůh sedí na výsostech a točí v ruce malým žetonem. Ten je průhledný a v něm se vznáší malý obláček, který mění barvy. To je moje duše. Rozhlíží se po světě a hledá, kam by ji poslal. Je krásný květnový den roku 1980. V tom jeho pohled zamíří na dva mladé lidi, kteří se spolu smějí na zahradě u malého a polorozpadlého domku. Najednou se políbí a během chvíle se za nimi se skřípěním zavřou dveře onoho stavení. Bůh se usměje, otevře žeton a jemně foukne a blikající obláček zamíří k cíli. Na prázdném listu papíru se začínají psát první řádky.

Mladá slečna sedí v autobuse, který míří do Brna. Zde přesedá na jiný autobus, který míří do slovenského Martina. Po strastiplné cestě bouchá na vrata u kasáren a ptá se po jistém Mirkovi Pragerovi. “Slečno, víte oni jeli s útvarem do Nového Jičína,” říká mladý desátník u brány. Slečna se slzami v očích nasedne na dalších několik autobusů a jede do Nového Jičína. Situace se opakuje pouze s tím, že se všichni mezitím vrátili do Martina.

A tak moje maminka polozhroucená, vyčerpaná a vyděšená neřekla mému tatínkovi, že jsem na cestě.

Je 9. ledna 1981 a mladá paní Pragerová jede z představení Divadla Járy Cimrmana domů do Brandýsa nad Labem. Hladí si svoje velké břicho a mírnou bolest přičítá drncání autobusu po nerovné silnici a téměř dvouhodinovému vytrvalého smíchu. Nejvíc to pobavilo asi mě, protože mě to motivovalo, abych do tohoto světa už chtěl co nejdřív naskočit. Je sobota 10. ledna kolem druhé hodiny odpolední. Republika přeje vše nejlepší k narozeninám milovanému prezidentovi Gustávu Husákovi. A já zkouším, co všechno zvládnou moje plíce. Osobně si myslím, že to bylo tím šokem, že nikde kolem sebe nevidím Járu Cimrmana. Jaké zklamání.

Ležím v postýlce na Vrábí v Brandýse. Vedle mě spí máma s tátou a za dveřmi babička s dědou. Najednou se nade mnou sklánějí 3 postavy. První mi dává do vínku nějaký rozum (mohla být klidně štědřejší) a velikou dávku empatie. Druhá je trošku rošťanda, tak mi nadělí smysl pro humor a bohémského ducha. Třetí dlouho mlčí. Pak se usměje a dá mi do vínku výjimečnost. Že právě ona měla asi největší smysl pro humor, se dozvíme až později.

Jsem obklopen milující rodinou. Všichni se rozplývají, jak jsem roztomilé miminko. Projektují si do mě všechny svoje sny. Budu velmi úspěšný sportovec po tatínkovi? Budu mít hudební sluch po mamince? Budu uznávaný lékař? Možná budu herec? Všichni se mýlí. Ale jsou šťastní. Jsem úplně normální, roztomilé a zdravé miminko.

Anebo ne?

„Život je jako louka plná rozkvetlých květin. Jen se pro jednu ohneš, hned tě někdy kopne do pr**let.“ – Milan Růžička