Co je důležitý?
Jsem požitkář, rád si užiju. Doutníček, vínečko a tak.
Pracuju na tom, udělat si čas pro sebe. To je problém. Potřebuju hodně pomoct, tak je těžký bejt sám. Je jedno, co pak dělám, ale psychohygiena je pro mě být u něčeho chvíli sám.
Smysluplnost. Já ve všem co dělám, hledám smysl. A vlastně si myslím, že je to proces ten smysl najít. Je to taková řečnická otázka – často to nebývá to stejné, co dává smysl ostatním. Díky svý diagonoze jsem obklopený spoustou lidí a mám chuť myslet na to, co dává smysl jim a mám sklon zapomínat na sebe. Pro mě je důležitý, abych byl spokojenej. Myslím, že to je důležitý bejt spokojenej, když nejsi, tak nemůžeš na plnou kapacitu být pro ostatní. Je to proces a ne vždycky se mi to daří. Důležitý jsou obě ty roviny. Když se najde mezi nima balanc, tak budou všichni spokojený. Otázka je, jak moc ten balanc dokážeme najít. Je to k zamyšlení a vnímám to jako badatelskou činnost.
Obklopovat se lidmi, kteří po tobě chtějí to nejlepší. Ne jen lidmi, kteří ti dělají dobře. Těmi, kteří v tobě vidí to, že můžeš dát to dobro, co je v tobě. A dát jim prostor, aby se k tobě dostali.
Co ti nepomáhá?
Lítost.
Pak hodnocení, škatulkování, obrazy stereotypů. Takový to, když tě druzí vnímají jako vozíčkáře, a že nezvládáš ty věci. S tím se ta lítost pojí. Už nemusíš podat dobrý výkon a jsi ve škatulce.
Nekomunikace a nerovná komunikace mi nepomáhá. Snažím se být aktivní a nějakým způsobem dokázat, co umím a ukázat jim tu mojí pravou tvář. I když mi ta společnost k tomu nedá prostor skrze ty bariéry a nekomunikaci. Já stereotypy nikdy neměl rád, ale společnost si je vytváří i pro zdravé, a proto jsou pro mě některý věci nedostupný. Pak mě překvapí, když i někdo kdo mě třeba zná mě vnímá jako NEzdravého člověka.
Oběcně u vozíčkářů mi vadí, že se nemůžou plně zapojit do společnosti, že ty bariéry jsou.
Stát mi nepomáhá. To jsem třeba zjistil. Osobní asistence je v žalostném stavu, plno věcí je v systému překážka víc, než reálná pomoc a to je ve vyspělé společnosti strašná škoda.
Co ti udělalo jako první radost po diagnoze?
Já byl diagnostikován ve dvou letech. Měl jsem nějakým způsobem dobrou maminku. Vlastně oba rodiče. Měl jsem dobrý materiální zázemí. Maminka se mnou jezdila k lékařům a tak, takže tohle probíhalo dobře. Dětství na špičkové úrovni. Měl jsem pak možnost nastoupit do školky mezi zdravé děti díky super paní ředitelce ve vedlejším městě. Tím se nastartoval ten integrační proces a vystudoval jsem všechno se zdravými. Ale zpátky k otázce – asi ta školka takhle zpětně. Že jsem měl možnost v roce 1999 nastoupit do takový školky s inkluzí a ne integrací. Já vlastně vnímám, jak přišla ta puberta, tak jsem se začal horšit. Já jsem jim nestačil po fyzické stránce a oni mně po psychické. Byl jsem takovej starej mladej, můj nejlepší kámoš byl můj děda. Vyráběli jsme věci a tak. Nenavázal jsem vztah s vrstevníkama, spíš s dospělákama. Dělal jsem všechno pro to, aby se se mnou spolužáci nechtěli bavit.
Velká radost pak byla VŠ. Tam jsem si užíval volnost, asistenci, byl jsem aktivní a dělal jsem prostě věci – rebelství taky. Vrchol svobody.
Třetí radost bylo seznámení se s partnerkou se kterou teď žiju.