Humans of Neuro.D #004 Jindra

„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.

Jindra, pečující o dívku (11 let) s diagnostikovanou svalovou dystrofií

Co chceš?

Já vím úplně přesně, co bych chtěla. Chtěla bych zázrak. Zázrak, který spraví jeden vadný gen, který dcera má. Její diagnóza nás už tolik naučila. Posunula naše hodnoty a vnímání, na rovinu, kterou jsme si neuměli nikdy předtím představit.  Myslím, že už to stačilo. Poučili jsme se, změnili a teď bych si přála zázrak. Slibuji, že se i nadále se budeme věnovat smysluplným aktivitám. Kdyby byla dcera, které postupně ochabují všechny svaly v těle, zdravá, šlo by to pomáhání mnohem lépe…

A než ten zázrak přijde, chtěla bych, aby mi někdo pomáhal. Zrovna aktuálně sháním finance na výtah do základní školy, aby dcera mohla jít na druhý stupeň. Její stávající škola má jen první stupeň. V našem okolí není žádná zcela bezbariérová škola. To je strašné, že? Jednám se školou, všemožnými institucemi, ministerstvy, budu vypisovat sbírku, vydávat tiskovou zprávu o tom, jak je těžké pro holku na vozíku najít bezbariérovou školu. Cítím, že jsem na to sama. Myslím, že bych toto jako rodič vůbec neměla řešit. Akce výtah je jen jednou z mnoha záležitostí, které každý den řešíme. Pořád je něco. Pořád musíte být ve střehu. Jedu už na doraz a není moc nikdo, kdo by mi nějak systémově pomáhal. Mám štěstí, že nám alespoň podporu dobrých lidí v naší bublině. Pomáhají nám s financováním drahých pomůcek a terapií nebo s konzultacemi, hlídáním či zařízením nějakých větších či menších drobností. Ale systémová jasně definovaná pomoc neexistuje. Takovou bych si moc přála. 

Co děláš?

Pracuji a žiji. Působím jako marketingová konzultantka pro neziskový sektor. Mým hlavním klientem je Centrum hiporehabilitace Mirákl o.p.s. Pak mám vlastní neziskovku Obyčejný život z. s., se kterou organizujeme takové nabíjecí víkendy pro pečující maminky. A pořádám také akce pro děti se speciálními potřebami. Hodně času věnuji osvětě, mimo jiné s osobním blogem nazvaným Obyčejná máma. Postupně se okolo mě tvoří komunita pečujících žen. Vzájemně se podporujeme, sdílíme své radosti i strasti a já jsem neskutečně vděčná, že všechny ty ženy znám. Jsou všechny neuvěřitelně schopné a šikovné, ale hodně zatížené náročnou péčí. Pečující mámy jsou velmi často odbornice na nejrůznější témata, ale také jsou to lékařky, právničky, veterinářky, psycholožky. Před dětmi byly úspěšné ve svých profesích a dnes se věnují primárně péči. Není to škoda?

Pečující jsou opomíjená skupina, kterou stačí jen trochu podpořit a bude ekonomicky aktivní. Navíc se většina z nás nějak angažuje v občanském sektoru. Pomáháme tak rozvoji lepší společnosti, což je další benefit, i když těžko uchopitelný.

Většinová společnost stále moc neví, kdo je neformální pečující. A já přispívám svou trochou do mlýna, aby se to změnilo. Někdy mě to stojí hodně sil. Neformální péče není žádná jednorázová záležitost, je to dlouhodobá, nikdy nekončící, psychicky velmi náročná činnost, která se bez podpory zvládá jen velmi těžko.

A tak jsem moc ráda, že se s pečujícími, které znám, vzájemně podporujeme. Věřím, že to je cesta. Není důvod soupeřit ani se porovnávat. Vnímám, jak nás vzájemný respekt a úcta obohacuje a posiluje.

Co je důležitý?

Sebepéče je důležitá. Když pečuji, potřebuji si dát prioritu. Když jste pečující nováček, tak to jde hodně těžko. Máte pocit, že se musíte hlavně postarat o dítě. Vše ostatní jde stranou. To je ale dlouhodobě neudržitelné. Postupně přijdete na to, že se opravdu nejdříve musíte postarat sami o sebe. Já se musím hodně zazdrojovat, abych náročnou péči a všechno okolo toho zvládala. Právě jsem se vrátila z týdenní plavby za divokými delfíny. Musela jsem si to dovolit. Vím, že v konečném důsledku z toho, že já načerpám sílu, profituje celá moje rodina. Nejvíc moje dcera. I ta chce mít raději mámu parťačku, která jí je spíš průvodkyní než unavenou mámu, která prudí… Pro nás pečující je velmi důležité si tohle uvědomit.

I proto organizuji víkendy pro pečující maminky. Vytvářím prostor, ve kterém si ženy mohou zakusit jaké to je mít čas jen sama pro sebe. Je o ně postaráno. Mají dobře navařeno, když chtějí jdou cvičit, tančit nebo něco tvořit. Společně sdílíme, chodíme na procházky a je nám dobře. Většina si uvědomí, že v tom chce pokračovat a jezdí pak na různé akce sami nebo se jinak věnují samy sobě, a to je skvělé.

Další fází sebepéče je zbavení se pocitu viny. To je velmi těžké. Dovolit si jet na víkend je jedna věc, ale necítit se za to vinná je věc druhá. Oni to doma většinou nějak přežijou. Jedete někam sama jednou a je to velká změna pro celou rodinu. Jedete podruhé a najednou to jde i doma lépe. Jako bychom se to museli postupně učit, všichni, celá rodina. Je to proces jako kterýkoliv jiný.

Jsem moc vděčná za organizace jako je ta vaše nebo Parent Project, který organizuje tábory a víkendy pro děti, protože to pomáhá dceři k osamostatňování. Už děti by si měly zvykat, že se o jejich tělo stará někdo jiný než máma a táta. Bohužel asistence pro děti dnes většinou vůbec nefunguje. Většina dětí je tak stále jen s rodiči, maximálně s asistenty ve škole. A když pak jsou dospělí a rodiče už nemůžou, tak je velmi těžké zvyknout si, že se o ně stará někdo jiný.

A co je ještě důležitý? Žít. Normálně žít. Nesoustředit se jen na diagnózu, ale žít normální život. My ho moc rádi trávíme cestováním. Na cestách jsme spolu jako rodina. Poznáváme nové kraje, jazyky, zvyky. Nové chutě, vůně. Učíme se odlišným zvyklostem. Najednou jako by nemoc neexistovala. Samozřejmě o ní víme, nezmizí, ale my cítíme, že žijeme. Cestování není pro každého a je to tak v pořádku, ale třeba pro nás je to ten nejlepší druh relaxu a nejen to. Taky je to způsob, jakým se učíme vystupovat z komfortní zóny a posouvat si hranice. Obzvlášť pro děti je toto, myslím, hodně důležité. Učím to svoje děti, i zdravého syna. Dřív jsem jezdila 24h závody a naučila se, jak tělo a mysl funguje, když jste úplně vyčerpaní. A to se teď náramně hodí…

Co ti nepomáhá?

Nepomáhá mi neustálý tlak na to, co mám a musím. Od lékařů, terapeutů, odborníků. Pořád mám pocit, že nedělám dost. To bych mohla s dcerou cvičit 5 hodin denně a stejně to bude málo. Pod takovým neustálým tlakem se nedá divit, že pečující zanedbává sebe, manžela, zdravé sourozence. Je to cesta do pekel… Moc v tomto doporučuji navštěvovat nějakou podpůrnou skupinu nebo absolvovat nějaký program pro pečující. Člověk si pak najednou uvědomí, že v tom není sám. Že pečování je práce jako kterákoliv jiná, i když není vůbec ohodnocená ani jinak oceněná. Že je dobré si od té práce někdy odpočinout. A taky si uvědomíte, jak nesmírně důležité je naučit se říkat si o pomoc. Neschopnost požádat o pomoc je známkou traumatu…

Za roky péče jsem prošla mnohými stádii. Postupně jsem se naučila nechat si pomoci a věnovat se sobě. Není to lehké vždy ustát, ale snažím se. A jak to dělám s odborníky, kteří mi říkají, že mám dělat ještě něco dalšího? Zvolila jsem taktiku mírného úsměvu a přikyvování. Funguje to. Oni vědí, že si o tom myslím své, ale protože to opravdu myslí dobře, tak se nezlobí. Věřím, že to do určité míry i chápou. Vím, že péči dávám maximum a více už není možné. Den má jen 24 hodin. To je prostě fakt a když máte normálně žít, tak nemůžete každou minutu prošpikovat cvičením, terapiemi apod. Dítě potřebuje být dítě, stejně jako já potřebuji být ženou… A dítě má mít čas na svoje zájmy, koníčky a na hraní. A to dceři dopřáváme. Má ráda keramiku, kreslení, ráda si zpívá, natáčí videoklipy. Úplně nejraději tráví čas s jinými dětmi. Je hodně společenská a ráda vtipkuje.

A co mi ještě nepomáhá? Byrokracie. Ta je u nás opravdu šílená. Až se povede ten zázrak, tak se ráda okamžitě vzdám všech takzvaných výhod, které vybojovat, stojí enormní úsilí. Nároky na nás rodiče jsou opravdu přehnané, obzvláště, když víte, že úplně zbytečně. Stačilo by vydávat posudky na dobu neurčitou a předávat si informace mezi jednotlivými úřady. Prosté, ale zatím sci-fi.

A tak to je. Česká republika moc rodinám lidí s postižením nepomáhá. Nedostává tak mezinárodním závazkům. Přitom je to ta největší vizitka každého státu. Musíme se více ozývat, aby se to změnilo. Proto moc děkuji za tento rozhovor i za všechno co děláte.

Co ti udělalo jako první radost po diagnóze?

Fyzioterapeutka s lidským přístupem. Jak jsme se to dozvěděli, začali jsme chodit do státního zařízení a tam jsem dostala ťafku, jak je všechno špatně, jak dcera nechce spolupracovat. Pak jsem šla k soukromé fyzioterapeutce, což byla kamarádky kamarádka, a najednou všechno šlo. Byla pro nás takový slunce – dcera s ní byla moc ráda, ona se na ní uměla naladit, pro mě měla vždy několik krásných optimistických slov a já se s ní cítila dobře. To mi udělalo radost.

A je tomu tak dodnes. Lidé jako tato fyzioterapeutka mi dělají radost. Mám v životě štěstí. Jsem optimistka, která se snaží o co nejvíce pozitivní přístup k životu. Tím nepopírám, že žijeme těžký příběh, ani to, že jsou dny, kdy mi není vůbec dobře. Ale moje pozitivní naladění přitahuje dobré lidi. Potkáváme anděly, kteří nám pomáhají. Nejsme na to sami, i přes to, že reálná systémová péče neexistuje. Když otevřete srdce, tak si do života přitáhnete lidi, které mají také otevřené srdce. A tak se zvládá vše mnohem lépe. Mám krásný život. A v ten zázrak opravdu věřím. Zároveň na něm nelpím. Už ne. Je to zvláštní stav, kterému se pořád učím. Ale věřím, že když přestaneme lpět, když se vzdáme kontroly a otevřeme se, tak se vytváří prostor, ve kterém si nás možná samo najde to, co hledáme….

Více článků:

adam_K

Humans of Neuro.D #006 Adam

„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.

jachta3

Bez vozíku na moři

Co znamená jet k moři, jsem si dokázala představit. Dokonce s tím mám i nějakou osobní zkušenost. Stačí však změnit předložku a najednou mluvíte o úplně rozdílné věci. Jet „na moře“ je totiž docela jiná káva.

michal2

Jak jsem se stal výjimečným (3. díl)

„Přesluhuju, no a co?“ Seriál Michala Pragera, který popisuje jeho život. Jaký je, jaký byl, jak proběhl. Rozhovory se svými blízkými se snaží přiblížit sobě a těmito zápisy i vám. Začtěte se a sledujte další díly!

nakafesvozmenem1

Na kafe s vozíčkářem? Proč ne!

Už jste někdy přemýšleli, jaké by to bylo jít na kafe s někým, kdo je na vozíku? Zamyšlení od člověka, který na kafi s vozíčkářem nikdy nebyl.

michal2

Jak jsem se poprvé narodil (2. díl)

„Přesluhuju, no a co?“ Seriál Michala Pragera, který popisuje jeho život. Jaký je, jaký byl, jak proběhl. Rozhovory se svými blízkými se snaží přiblížit sobě a těmito zápisy i vám. Začtěte se a sledujte další díly!

leona

Humans of Neuro.D #005 Leona

„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.