Témata: Rodina | Organizace | Zdraví
Pokud máte pocit, že už nemáte z čeho čerpat, věřte, že v tom nejste sami. Syndrom vyhoření může potkat každého pečujícího a rozhodně existují způsoby, jak ho zvládnout a vrátit do života rovnováhu. Tento článek vám pomůže porozumět tomu, co během náročné péče můžete prožívat, a nabídne praktické tipy, jak pečovat nejen o druhého, ale i o sebe.
Syndrom vyhoření není jen něco, co postihuje manažery v korporacích nebo lidi s hektickými kariérami. Může se stát i těm, kdo se den co den starají o své dítě (nebo rodiče, partnera,…) s handicapem. Představte si, že vaše tělo i mysl jsou jako baterie. Každý den péče vás stojí energii – přesuny, hygiena, rehabilitace, a nekonečné emocionální nasazení. Postupně může dojít k tomu, že se baterie úplně vybijí, a to je právě syndrom vyhoření.
Vyhoření se může objevit, když péče o druhé dlouhodobě vyčerpává vaše fyzické i duševní zdroje, a vy nabýváte pocitu, že vaše úsilí nepřináší změnu nebo postrádá smysl. Může nastat, když se den za dnem potýkáte s náročnou realitou, která se zdá neměnná. Ztrácíte radost, energii a i když své dítěte nikdy nepřestanete milovat, může se objevit pocit, že už sami nezvládnete dál pokračovat.
Vyhoření není znamením slabosti, ale signálem, že jste ze sebe dlouho dávali maximum. Je to příležitost zastavit se, nadechnout a znovu objevit, co vám přináší radost.
Možná se cítíte neustále unavení, a to i po odpočinku. Máte pocit, že ať děláte cokoliv, nikdy to nestačí. Začínají se objevovat pocity frustrace, smutku a bezmoci. Můžete mít problém se soustředěním, jste podráždění a přetížení. Pokud některé z těchto pocitů znáte, je dobré zamyslet se nad tím, zda není čas udělat krok zpět a začít se starat o sebe.
Rozpoznání prvních příznaků je krokem k tomu, abyste mohli začít dělat změny, které vám vrátí radost a energii do života.
Péče o člověka s handicapem je jedinečná výzva. Kromě běžné rodičovské role máte péči okořeněnou o specifické potřeby svého dítěte/ blízkého, zdravotní problémy, náročné rehabilitace a často i nejistou budoucnost. Vaše tělo a mysl jsou vystaveny konstantnímu tlaku a možnému pocitu osamění. Osamělost je něco, co v určité fázi zažívá většina rodičů, ale u pečujících o dítě s handicapem může být tento pocit ještě intenzivnější – sociální život se omezuje, přátelé se mohou odtahovat a specifika každého handicapu přinášejí další výzvy. Vyčerpání je proto ještě pravděpodobnější
Pamatujte, že v tom nejste sami, a je více než v pořádku v případě potřeby vyhledat odbornou pomoc. Zde jsou některé kroky, které vám mohou pomoci zmírnit pocit vyčerpání a předcházet úplnému vyhoření. Nemůžete přeci nalívat z prázdného šálku. Nejprve je třeba se postarat o sebe, abyste mohli pečovat o ostatní. Každý krok, který uděláte pro svou pohodu, vám přinese větší klid a sílu pokračovat.
Je důležité si přiznat, že potřebujete čas pro sebe. Není sobecké chtít si odpočinout – naopak, je to nutnost. Zeptejte se sami sebe: Kdy jste naposledy měli chvíli pro sebe, kdy jste se věnovali tomu, co vás baví? Pokud si nevzpomínáte, je čas na změnu.
Někdy si myslíme, že nemáme čas na nic jiného než na péči, ale to je past, která vás může rychle zahnat do kouta. Udělejte si každý den alespoň pár minut pro sebe. Může to být čtení knihy, procházka, meditace nebo jednoduché protažení těla. Jakákoli malá aktivita, která vám přinese radost, se počítá.
Pokud máte pocit, že nikdo nerozumí vaší situaci, zkuste si najít komunitu lidí, kteří prožívají něco podobného. Syndrom vyhoření se často zhoršuje kvůli pocitu osamění. Online skupiny pro rodiče dětí s handicapem, místní podpůrné skupiny nebo jen rozhovor s někým, kdo vás vyslechne, mohou znamenat obrovskou úlevu.
Někdy nestačí jen změnit denní rutinu. Pokud cítíte, že se vaše vyčerpání proměňuje v úzkost nebo depresi, je na místě vyhledat odborníka. Psycholog nebo psychoterapeut vám mohou pomoci najít nové strategie zvládání stresu, zlepšit vaši duševní pohodu a dodat vám nové nástroje, jak se vypořádat se situací.
Mnoho pečujících má na sebe obrovská očekávání. Snaží se být perfektní, dělat vše správně a nikdy neselhat. Tento tlak ale jen zvyšuje pravděpodobnost vyhoření. Přijměte fakt, že není možné být dokonalý, a že někdy prostě stačí udělat to nejlepší, co můžete. Každý malý krok vpřed je úspěch.
Je důležité si uvědomit, že syndrom vyhoření není něco, co zmizí přes noc. Je to dlouhodobý proces a prevence je klíčem. Tady jsou některé tipy, jak se o sebe postarat na dlouhodobé bázi:
Péče o člověka s handicapem je krásná i velmi náročná cesta, a vy si zasloužíte být na této cestě spokojení. Abychom na ní vydrželi, je důležité si přiznat, že nemůžeme pečovat o druhé, pokud se sami cítíme vyčerpaní. Syndrom vyhoření je vážný, ale dá se mu předejít i ho aktivně řešit v momentě, kdy ho rozpoznáme. Když se rozhodnete věnovat péči i sobě, přinese to užitek nejen vám, ale tomu, komu péči věnujete doteď. Začněte dnes – každý malý krok vpřed může přinést velkou změnu
Nevíte, kde začít? Tady jsou možnosti:
Autor: Tereza Pospíšilová
Více článků:
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Když nemoc nebo okolnosti ukazují, že se život chýlí ke konci, vstupujeme do jedinečné části cesty. Neexistuje správný způsob, jak ji prožít. Každý člověk je jedinečný a stejně jedinečné jsou i jeho emoce, potřeby a tempo.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Slyšeli jste už někdy pojem sendvičová generace? Pokud ano, možná si pod ním představujete následující typickou situaci: rodič starající se o malé, třeba školkové dítko, a zároveň o svého staršího rodiče, kterému rychle ubývají síly. Takový obraz je ale jen malým výsekem toho, kdo všechno se může v pomyslném sendviči ocitnout.
Fyzioterapie je můj denní chléb už nějaký ten pátek. A čím víc pátků mám za sebou, tím větší roli přikládám vztahu mezi terapeutem a pacientem, vzájemné důvěře a motivaci. Já bych teď ráda napsala pár vět právě o motivaci, ale ona stejně úzce souvisí i se vzájemným vztahem a důvěrou.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.