Odevšad se však ke mně dostávaly zvěsti o tom, jak velký to byl zážitek. A že prostě stojí za trochu méně pohodlí. A tak jsme tedy vyrazili. Čtyři vozíčkáři a šest zdravých. Dohromady deset celkem slušných bláznů bažících po něčem, co ještě nezažili. To není však tak úplně přesné. Někteří už na moři nějakou chvilku strávili, a tak nás, mořeplavecké nováčky, zasvěcovali do života na lodi.
Všichni si zkusili uvázat lodní uzel, dozvěděli se, jak vytáhnout hlavní plachtu nebo jak funguje navigace. Pravda, některé bavily tyto technické věci více, jiní se raději dívali do dálek.
Když se ale probíral…
…poslouchali všichni, aniž by si kdo připouštěl, že by se něco takového mohlo doopravdy stát.
Dny na palubě plují stejně poklidně jako vlny všude kolem nás. Najednou nemáte tušení, kolik je hodin, natož abyste věděli, jestli je pondělí nebo středa. Čas totiž nehraje roli. Důležitější jsou jiné věci. Třeba příprava jídla. Každý den má službu dvojice, z níž jeden je manuálně zručnější a druhý víc mluví. Rozumějte: jeden asistent a jeden vozíčkář. Více než kde jinde si všichni uvědomujeme, jak důležitá je spolupráce.
Nikdo není odsouzen do role pouhého pozorovatele a konzumenta. I když já přece jen trochu pozoruju. Všímám si, jaké to je pohybovat se bez vozíku. Většinu života bojuju s tím, že nechci být jen doplněk své kompenzační pomůcky. Někdy je prostě těžké odlišit, jestli se s vámi lidé baví proto, že je zajímá vaše osobnost, nebo jen proto, že ve jménu integrace je to považováno za dobré. Je to celkem unikátní možnost být opravdu sám sebou.
Den je složený z malých rozhodnutí, která se většinou nějak týkají pohybu. Někam se na lodi dostat totiž není úplně jednoduché. Strmých pět schodů do podpalubí budí zasloužený respekt. Překonat je však musíme několikrát za den. A přitom překonáváme sami sebe. Kamarádka Míša plave sama v moři navzdory tomu, že na pevnině potřebuje téměř se vším pomoct.
Moře však znamená také nebezpečí. A to jsme měli také poznat. Netušila jsem, že za kapitánovými slovy o tom, že se trochu zhorší počasí, se ve skutečnosti ukrývá jeden z mých největších zážitků. Přichází totiž bora, silný vítr, který si s naší lodí hraje jako kočka s myší. Kapitán vypadá klidně a nutí nás do zpěvu. Snad abychom svým neumělým zpěvem zastrašili vlastní strach. Mezitím nás horolezeckými úvazky poutají k něčemu pevnému na lodi. Tuším, že jde do tuhého. Napadá mě, zda nebudu potřebovat nějaké informace o muži přes palubu. Tyto myšlenky zaháním další dávkou písní. Najednou mi nevadí, že neumím zpívat. Adrenalin se v okamžiku mísí s endorfiny a to za trochu nepohodlí stojí.
Pokud vás náš týden na lodi zaujal, zkuste příští léto sami rozšifrovat, co znamená „jet na moře“. Radovan plánuje plavbu, tak sleduj naše sociální sítě a webovky. Osobní zkušenost je totiž nejvíc.
Autor: Ladislava Blažková
Více článků:
Slyšeli jste už někdy pojem sendvičová generace? Pokud ano, možná si pod ním představujete následující typickou situaci: rodič starající se o malé, třeba školkové dítko, a zároveň o svého staršího rodiče, kterému rychle ubývají síly. Takový obraz je ale jen malým výsekem toho, kdo všechno se může v pomyslném sendviči ocitnout.
Fyzioterapie je můj denní chléb už nějaký ten pátek. A čím víc pátků mám za sebou, tím větší roli přikládám vztahu mezi terapeutem a pacientem, vzájemné důvěře a motivaci. Já bych teď ráda napsala pár vět právě o motivaci, ale ona stejně úzce souvisí i se vzájemným vztahem a důvěrou.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Jak se vyrovnat s nově vzniklou obtížnou situací? Co dělat, když se dozvíte o vážné nemoci? Zpráva o vážném onemocnění – zvlášť takovém, které ovlivní váš život dlouhodobě, jako jsou neurodegenerativní choroby – může být otřesem.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Možná máte o józe tytéž matné představy, jaké jsem mívala já: Ladné pohyby, vesmírná pružnost, hluboké rozjímání v lotosovém sedu, balancování na jedné noze s druhou nožkou za uchem – prostě pohybová aktivita, co je pro mou spastickou kvadruparézu vhodná zhruba stejně jako klasický balet nebo skoky na lyžích. Jenže Sylvie Dundáčková s Lucií Königovou mi ukázaly, jak hluboce jsem se mýlila.