Když se život krátí
Když nemoc nebo okolnosti ukazují, že se život chýlí ke konci, vstupujeme do jedinečné části cesty. Neexistuje správný způsob, jak ji prožít. Každý člověk je jedinečný a stejně jedinečné jsou i jeho emoce, potřeby a tempo.
Témata: Rodina | Organizace | Zdraví
Někdo se uzavírá do sebe, jiný chce být co nejvíc s lidmi. Někoho naplňuje rozjímání, jiného humor nebo práce. Všechno je v pořádku.
Neexistuje „správná reakce“ na umírání. Existuje jen ta vaše.
Strach, smutek, naštvání, naděje, vděčnost… někdy i pocit klidu nebo úlevy. Emoce se mohou měnit jako počasí a je to v pořádku.
Někteří lidé chtějí mluvit o svém strachu z bolesti i z toho, co bude s jejich blízkými. Jiní mají potřebu zaměřit se na přítomnost, ne na konec. Je důležité dát si prostor k obojímu. Nechat věci přicházet tak, jak opravdu jsou.
Na smrt se nedá připravit úplně. Ale na některé věci ano a mnoha lidem to přináší úlevu, pocit kontroly a důstojnost.Může pomoci promyslet si například:
Taková příprava není rezignace. Je to péče o sebe i o své blízké. Nemusíte mluvit o všem hned. Ale mluvte o tom, co je pro vás důležité. Sdílení strachu i přání může posílit blízkost a dát vašemu vztahu novou hloubku.
Pro někoho to může být rozhovor s partnerem, pro jiného se sourozencem, dítětem, lékařem, kaplanem, terapeutem. Důležité je, abyste si sami určovali tempo i obsah.
Někdy právě tahle věta otevře prostor k něžnosti a porozumění.
Existují týmy paliativních odborníků, kteří mohou pomáhat s bolestí, psychikou i podporou rodiny. Ať už doma, v nemocnici nebo v hospici. Cílem je co nejvíce života do dnů, které zbývají. Požádat o podporu je projev péče o vaši důstojnost.
Smrt je hranice, která čeká každého z nás, ale to, co jí předchází, může být plné něhy, blízkosti, odvahy, smyslu. Nikdo z nás neví kolik má času. Ale víme, že každý okamžik může být pravdivý a důležitý.
Autor: Norbert Michel
Více článků:
Když nemoc nebo okolnosti ukazují, že se život chýlí ke konci, vstupujeme do jedinečné části cesty. Neexistuje správný způsob, jak ji prožít. Každý člověk je jedinečný a stejně jedinečné jsou i jeho emoce, potřeby a tempo.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Slyšeli jste už někdy pojem sendvičová generace? Pokud ano, možná si pod ním představujete následující typickou situaci: rodič starající se o malé, třeba školkové dítko, a zároveň o svého staršího rodiče, kterému rychle ubývají síly. Takový obraz je ale jen malým výsekem toho, kdo všechno se může v pomyslném sendviči ocitnout.
Fyzioterapie je můj denní chléb už nějaký ten pátek. A čím víc pátků mám za sebou, tím větší roli přikládám vztahu mezi terapeutem a pacientem, vzájemné důvěře a motivaci. Já bych teď ráda napsala pár vět právě o motivaci, ale ona stejně úzce souvisí i se vzájemným vztahem a důvěrou.
„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Jak se vyrovnat s nově vzniklou obtížnou situací? Co dělat, když se dozvíte o vážné nemoci? Zpráva o vážném onemocnění – zvlášť takovém, které ovlivní váš život dlouhodobě, jako jsou neurodegenerativní choroby – může být otřesem.