Humans of Neuro.D #002 Daniela

„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.
Daniela

Daniela, Myasthenia gravis

Medicínsky podobné jsou prý roztroušená skleróza i AIDS.

Co chceš?

Bylo by super, kdyby lidi nezpochybňovali moje limity. Abych neměla pocit, že se musím furt přepínat nebo omlouvat. Jsou to malý detaily na který jsem už citlivá. Byli jsme třeba pod stanem se známýma, třeba už 10 let se známe. Zmiňovala jsem, že mám z koupáku bolavý záda a manžel to vzal dobře a Richard je prý k té mé nemoci hodně tolerantní. To mě docela ranilo. Naštěstí můj muž je normální. “Ironicky: I přes ten trudný osud a kříž co se mnou nese…” Ne on mě zná třeba od 15, takže někdy mě hlídá a nemusím se přepínat. A zbytečně mě nešetří. Tím jak Miastenia není vidět tak spíš lidi nevidí ten můj horní limit. Jak to není vidět, vnímám, že i ty lidi, kteří viděli dobu, kdy to bylo znatelné, tak ani to nepomůže tomu že by vnímali, že ty limity mám. Ať je to jakkoliv, měli by lidi respektovat toho, kdo to žije. Ale není to furt. Je to jen někdy. Moje máma je třeba velmi schopnej člověk, zvládla ty děti a spoustu dalších věcí tím, že se zapřela a tvrdě pracovala. A teď mám pocit, že to někdy nevidí, dvě jsou náročný a třeba mám někde slabší svaly a ona mi pak řekne, že to mám jen z toho, že necvičím. Což vlastně moc nedělám, ale u mě to není takhle přímočarý.

„Když je to postižení vidět, všechno se svádí na postižení. Když vidět není, nic se s tím nespojuje.” 

„Mám dyslexii – nejsem blbá. Mám myastenii – nejsem líná.”

Vlastně jsem ale dost spokojená!

Daniela

Co děláš?

Trochu učím, trochu jsem výzkumnice a dělám v nezisku. Metodičku participace – takže se snažím lidem s handicapem a pečujícím říkat ,že má smysl zkoušet to zlepšit a zároveň se to stejný snažím říkat politikům. Od září budu učit úvod do sociální práce. Přebírám to panu profesoru Musilovi. Jsem trochu nervózní, že nemám tak dobrou přípravu, jak bych chtěla. Ale zhruba vím co a jak, děcka jsou fajn a spíš se potřebujou rozkoukat a dostat prostor. Což je ta snadná část na učení – dát prostor studentům. Myslím, že jsou plánovači, co to maj od začátku do přesný pointy přesně a přesně jim to vyjde. Já jsem podle manžela víc takovej šaman a pak třeba když dojdeme k tý pointě, že jim to musím přesně říct – TOHLE JE TA POINTA.

 

Na sociální práci jsou báječný studenti. Jsou… Hodný jestli to tak můžu říct. Jak jsme to učili s tím profesorem spolu, tak on jednou jel na konferenci a zapomněl to dát vědět. Přišli za mnou studenti,  že „Kde je“. Tak jsem jim to řekla a oni předtím jen měli obavu, jestli se mu něco nestalo.

 

Jsou hodný i na sebe. Jeden kluk celou základku a střední nic neprezentoval a bylo to pro něj hodně těžký. Připravili pro něj transparenty aby se mu to povedlo. Bylo to super. Vlastně nevím jestli je to tak i jinde, ale trochu mám pocit, že tolik ne.

Co je důležitý?

Svoboda, láska, respekt, zdraví, bezpečí.

Bezpečí pro mě je, že můžu přijít domů protivná a vědět, že doma s tím budou ok. Každej jsme někdy protivnej. Že když se třeba rozbije pračka, která už dělá divný zvuky, že si můžeme koupit novou. Že můžu v práci říkat svoje názory na věci. To jsou nějaký úryvky bezpečí. Taky, že bydlíme v docela bezpečný části světa. Je zrovna 21. srpna a jsme jen pár set km od našich východních sousedů, kteří nejsou. My naštěstí jo. Oslavim to tím, že najdu nějakou iniciativu proukrajinskou a přispěju jim nějaký peníze.

Co ti nepomáhá?

Nepomáhá mi stres, ale to asi nikomu. Teď jsou prázdniny, to je dobrý. Ale ve školním roce  to všechno stíhat… Práce, věci s dcerou,kroužky, … Není to ten akutní stres, ale neustálý napětí – všechno udržet v hlavě a stíhat. Proti tomu všemu mi pomáhá spát. Potřebuju svejch osm hodin. To většinou stíhám, někdy třeba sedm. Vim, že když to dlouhodobě nestíhám, nefunguju jak mám, takže to je výhoda – mít ten výstražný prst.

 

Nemůžu si dávat neurorelaxanty (třeba voltaren) – uvolňuje to svaly. Ty moje se hůř regenerujou a jsou snadno unavitelný. Všechno co ovlivňuje svaly na mě platí víc. Měla jsem to v těhotenství dost těžký s magneziem – abych ho neměla málo ani moc, ale zároveň jsem to potřebovala, takže jsem si prostě dávala. Na operaci slepáku si pamatuju, že jsem se probudila na tom sále. A oni se mě ptali jestli něco můžu. Já byla úplně v klidu a nic jsem nemohla. Napadlo mě, co když se třeba nebudu moct nadechnout. To bylo před diagnózou a tenhle enormní efekt neurorelaxantů napomohl diagnostikovat myasthenii. Předtím to bylo těžký.

Co ti udělalo jako první radost po diagnoze?

Ta diagnóza byla hrozně dávno. Ale samotná diagnoza vlastně. Že jsem věděla co se děje a druhá věc byla, když jsem dostala prášek a on zabral. Třeba jsem měla problém se napít aby mi netekla voda kolem hrníčku – měla jsem povadlý spodní ret. Nemohla jsem se moc smát, je to blbý, když máš ten obličej furt stejnej. Ale jsou to vlastně malý věci a není to tak pořád. Neni to to neurodegenerativní – že to nebude pokračovat. Je to někdy znát situačně – jsou lepší a horší momenty, ale není tam ten sešup.

(pozn. Daniela si původně myslela, že se její onemocnění mezi neurodegenerativní řadí. Pro velkou podobnost nemoci i zkušeností jsme tento rozhovor do série zařadili.)

Autor: Jiří Hovorka 

Více článků:

adam_K

Humans of Neuro.D #006 Adam

„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.

jachta3

Bez vozíku na moři

Co znamená jet k moři, jsem si dokázala představit. Dokonce s tím mám i nějakou osobní zkušenost. Stačí však změnit předložku a najednou mluvíte o úplně rozdílné věci. Jet „na moře“ je totiž docela jiná káva.

michal2

Jak jsem se stal výjimečným (3. díl)

„Přesluhuju, no a co?“ Seriál Michala Pragera, který popisuje jeho život. Jaký je, jaký byl, jak proběhl. Rozhovory se svými blízkými se snaží přiblížit sobě a těmito zápisy i vám. Začtěte se a sledujte další díly!

nakafesvozmenem1

Na kafe s vozíčkářem? Proč ne!

Už jste někdy přemýšleli, jaké by to bylo jít na kafe s někým, kdo je na vozíku? Zamyšlení od člověka, který na kafi s vozíčkářem nikdy nebyl.

michal2

Jak jsem se poprvé narodil (2. díl)

„Přesluhuju, no a co?“ Seriál Michala Pragera, který popisuje jeho život. Jaký je, jaký byl, jak proběhl. Rozhovory se svými blízkými se snaží přiblížit sobě a těmito zápisy i vám. Začtěte se a sledujte další díly!

leona

Humans of Neuro.D #005 Leona

„Humans of Neuro.D“ je série rozhovorů. Zaměřuje se na lidi, kteří mají něco společného s neurodegenerativními onemocněními, primárně pak na ty, kteří jím sami procházejí. Nejedná se o náhled do diagnózy, ale do života. Přestože zúčastněné spojuje právě ta, dotazy směřují hlavně k žití samotnému.